25. 10. 2010

Norsko 2010 - Část druhá. Letiště a trasa Oslo - Bergen

Uběhlo pár dní, kdy zbývalo zařídit si pojištění a pokusit se sehnat pár norských korun. Slečna na přepážce české spořitelny, svým roztomile roztržitým jednáním, připomínala ženské vydání  Pierra Richarda a jak přítelkyně pár dnů na to zjistila, pojištění nám dokonale zretardovala. Po stížnosti jsme nečekali rovnou kompenzaci, ale alespoň omluvu. Té se nám přirozeně nedostalo a druhá protřelá úřednice se jen pousmála a vesele prohlásila, že máme vlastně ohromné štěstí, že jsme ještě neodcestovali a oni stihli k už tak všeobecné radosti všechno napravit. Paráda. Dvojnásobné nadšení. Prý nám potom vrátí 40 kč. Snad budu mít alespoň úspěch s norskými korunami říkám si, ale to byl na vyškovské poměry poměrně smělý odhad a ve směnárně  místo pár NOK dostávám vizitku s tím, abych si na vlastní náklady zavolal vedoucímu. Chápu že se nejedná o běžnou měnu ale majiteli směnárny, který evidentně toužil každou výměnu zpestřit konspirační schůzkou jako při výměně tuzexových bonů, telefonovat na vlastní náklady opravdu nehodlám. Retro osmdesátých let mě nikdy nijak zvlášť nebralo. Místo toho volám na letiště, kde si naprosto bezproblémů potřebnou sumu zarezervuji přímo na konkrétní hodinu. Vyřízeno.

Vzhledem k tomu, že si bereme akorát příruční zavazadla, narvu do nečekaně dobře vyřešeného army-molle batohu nepostradatelný ručník, pár zbytečností a s pocitem rezignace, že se dobrovolně vystavím na nebezpečně dlouhou dobu stavu offline, statečně vypínám pc. Přes 14 dní bez internetu. Kristepane. Ráno vyrážíme směr letiště. Při čekání na odlet se k nám spiklenecky přitočí robustní padesátnice, které udělala cena dvou litrovek tuzemáku v duty-free takovou radost, že nám musí ukázat všechno, co veze v obří tašce, evidentně díky všem těm krevetám a lososům těžce strádajícím českým příbuzným do norska. Pár bochníků chleba bylo ok, štangle salámu, točeňáku, řízky taky, ale mletá konina me popravdě zarazila. Koně nemám rád. Kopou, smrdí a koušou. To bych vážně nejedl. Po hodině čekání mě dostihne vražedná chuť na cigaretu a automaticky vytahuju a smutně schovávám krabku Gauloisek. Mám to tak na místech kde se nesmí kouřit ve zvyku. Prohlubuju tím svoje utrpení. EMO. To však ona životem protřelá majitelka koniny zaregistruje a s ledovým klidem vytahuje futuristicky vyhlížející krabičku s elektronickou cigaretu a po zkontrolování směru natočení bezpečnostních kamer, začne v monitorovaném  terminálu letiště s aplikací čistého nikotinu. Vše odpuštěno. Tahle ženská je vražednou kombinací prvorepublikové nezdolnosti a vychcanosti 21. století. Jasný důkaz toho, že čechy nic nezdolá. Stejně jako nás hrůzy severu. Alespoň doufám.

Po necelých dvou hodinách přistáváme na Sandefjord Torp. Čekám že vystoupíme, propleskne mě ledový vítr, na obzoru se budou tyčit hory a u přistávací plochy budou plavovlasí norové pást soby. Anebo vlastně losy. Pořád v tom nemám jasno. Nic z toho se nekoná, v podvečer je tepleji než v Čechách, tak sundávám softshellku a procházíme malým a útulným letištěm k už přistavenému autobusu směr Oslo. Prohodím u cigarety pár slov s bandičkou čechů, kteří se svěří, že přiletěli jen na výkend s tím, že do Noska prostě a jednoduše museli, že se to nedalo po menší pauze vydržet. Znepokojilo mě, že jim zářily oči stejně jako přítelkyni v momentu, kdy mi o Norsku povídala. Začnu být trochu nervózní. Nastoupíme, vyjíždíme. Jsme poměrně jižně, takže se začne smrákat a zemi půlnočního slunce ne nepodobnou německým zemědělským zónám brzy zahalí tma. Čeká nás do hlavního města něco málo přes sto kilometrů, tak koukám z okna na siluety tradičních norských domů, poslouchám občasné komentáře řidiče, které intonací působí ne jako informace o lokalitách kde průběžne zastavujeme, ale spíš jakoby si sympatický kulaťoučký řidič povídal v pro mě, prozatím neznámém jazyce se svým imaginárním kamarádem z dětství.

Norský jazyk je sám o sobě zajímavý. Předpokládal jsem, že se bude jednat o germánsky uchrochtané šprechtění, ale to mě brzy vyvedlo z omylu. Jazyk je to špíš měkký, krapet ušišlaný a na poslech ohromně fajn. Defakto se jedná pořád o severogermánský dialekt, ale o ponorštěnou dánštinu nazývanou Bokmål. Tímto dialektem mluví dobrých 85% místních obyvatel. Pak tu máme ještě jazyk nynorsk, který jako u nás, národu  naordinovali v dobrém slova smyslu nacionalističtí obrozenci. Ve školách se zákeřně vyučují oba. Tak jako tak se dají jasně rozpoznat prvky němčiny a angličtiny znějící jako švédština. Blíží se půlnoc, na chvíli usínám a probouzí mě až info řidiče, že jsme dorazili do Oslo. V norském jižním dialektu vyslovovaném jako Ošlo. Pokud Vás, z pro mě nepochopitelného důvodu zajímá jak norština zní, můžete se mrknout na stránky norského rozhlasu, který vysílá online.

V Oslo máme přes couch surfing booknutý azyl, který po necelé půlhodině, provázené kratším nočním zaváháním objevíme. Ujímá se nás neuvěřitelně obětavý a sympatický mladý muž (zdravím) a majitel geniálního masážního shiatsu křesla v jedné osobě. Jsme cestou celkem nespolečensky zdecimovaní, tak na  společenskou konzervaci nemáme sílu a po výborném zázvorovém čaji s marockou mátou naprosto spokojeně usínáme, protože se dopoledne přesouváme na vlakové nádraží, abysme absolvovali podle původce Lonely Planet, nejkrásnější železniční trasu světa. Prohlídku hlavního města si necháváme až na závěr etapy.

Ve většině průvodců je railway Oslo - Bergen označována poměrně výstižne a jednoduše a to jedním slovem - spectacular. K podobně dramatickým turistickým prohlášením jsem byl vždycky zlehka skeptický a říkal si, že si na mě, s tak dramaticky odvážným prohlášením nepřijdou. To jsem samozřejmě nevěděl, že mi pár hodin na to, definitivně sklapne. Pletu se často a o to raději se nechávám vyvádět příjemně z omylu.

Na nádraží jsme vyrazili pěšky, prošli si ještě spící kontroverzní přistěhovaleckou čtvrť Gronland, ke které se vrátím až na závěr. Jízdenky na vlak jsme řešit nemuseli, protože jsme je měli zakoupené za zvýhodněnou cenu minipris předem. Zvýhodněnou proto, protože je doprava v Norsku opravdu drahá. Nejen drahá na naše poměry, ale v celkovém měřítku. Cirka sedmihodinová cesta vlakem, vychází pro jednoho na 600 NOK, což je vynásobeno třemi, celkem veselá suma - ovšem vykoupená naprostým luxusem. Moderní vlaky jsou skvěle vybavené, absolutně čisté, na každém sedadle na Vás, kromě spousty místa, čeká fleecová deka, špunty do uší, nafukovací polštářek a páska na oči pro pro klidný a ničím nerušený spánek, který jsem rozhodně neměl v plánu. Vyrazili jsme na minutu přesně, prozkoumali jídelní vagón, kde jsem si z dal skvělé pražené fair-trade café (norsko je národem kávy, chlemtají ji jako posedlí a narazíte na ni v té nejlepší kvalitě naprosto všude) a nalepil se na okno.

Vlak se tiše rozjel a já sledoval postupné proměny krajiny. Od nížiny ze které jsme odstartovali, jsme postupně nabírali nadmořskou výšku, zemědělský ráz okolí se začal postupně měnit, začaly se objevovat první říčky, údolí a konečně jsem začínal mít pocit, že jsem tam, kam jsem si vždycky přál vyrazit. Strojvůdce mile a nevtíravě komentoval místa, která stála za zmínku a vedle na sedačkách rozpustile dováděly děti, které vypadaly jako zaplacený kompars z filmů Astrid Lingrenové. Hádám že byly v ceně jízdenky. Ne v pedofilním slova smyslu. Usrkával jsem kafe, sledoval jak postupně mizí pole, sady a krajina se začíná poměrně rychle a dramaticky měnit. Přecejen jsme stoupali k nejvyšší ledovcové náhorní plošině severní evropy zvané dramaticky Hardangervidda. V podstatě zničehonic se za okny objevil sníh a vztyčila se černá skaliska, kdy člověk jakoby jasně slyšel ozvěny do propastí řítících se kamenů po sobě vrhaných trolly.  To mě trochu zmátlo. Přecejen jsme byli na jižním cípu Veslandu a tohle jsem opravdu nečekal. Probral mě až musher, chlapik na zimních saních, tažených šesticí malamutů, který si to prosvištěl ani ne sto metrů od tratě. Ne náhodou tuto poměrně drsnou krajinu poměrně masochisticky navštěvovali již zmínění obrozenci, pro které byla inspirací při hledání národní identity. Bylo jasno. Blížíme se k Finse, nejvyššímu bodu trasy a stanici Myrdal, kde se přesedá na lokálku Flåm - doporučuji pro ilustraci trochu přepálené, osvětové video v horní části webu.

Z okouzlující a respekt budící ledové pustiny jsme začali klesat znovu k moři. Projížděli jsme přes nespočet hlubokých roklin, které se mi nepodařilo zaboha zachytit na video, protože je okamžitě střídaly temné tunely proražené do skal, fantastická jezera a vodopády. Blížili jsme se k první etapě naší norské anabáze, městu s největším počtem srážek v evropě. Bergenu.

Na youtube existuje sedmihodinový záznam kompletní trasy v HD rozlišení s pohledem z kabiny strojvůdce. Chápu, že je to pro valnou vetšinu lidí celkem extrém (samozřejmě ne pro ty, kteří se  rádi na konkrétní úseky trasy, podívají znovu), tak přikládám alespoň svoje kratší video natočené na mobil se sestřihem z cesty a to od opuštění Oslo, končící na nábřeží Bergenu, kterému se budu věnovat v příštím článku.

 

Pokračování příště: Bergen


Norsko 2010 - část první

Zimomřivá kolegyně, říkejme jí třeba Dáša, která má ve zvyku přitápět si v kanceláři i během léta za pomocí klimatizace na obligátních třicet stupňů, na mě vrhla svůj k dokonalosti vypilovaný pohled číslo 37, značící směsici nepochopení, soucitu, lítosti a přesvědčení, že jsem se podle jejích měřítek musel už definitivně zbláznit. „Je skoro léto Dášo, jedu na dovolenou do Norska a ne imaginárním strojem času ke Stalingradu“ zabrblal jsem, načež se demonstrativně ještě jednou významně otřásla zimou a nakopla topení, které se do debaty, díky dávno ukončené topné sezóně, odmítalo aktivněji zapojit.

Norsko mě vždycky fascinovalo, podvědomě přitahovalo a postupem času se dostávalo do kategorie míst, o kterých vím, že o nich budu jen snít, aniž bych je skutečně vůbec kdy navštívil. Dokonce jsem se přistihl u toho, že mi ke štěstí stačí trollování v diskusních skupinách, ranní návraty z hospody simulující polární den a instantní norská rybí polévka, která se díky dočasnému managementu Vitany, objevila na českém trhu. Problém samozřejmě nastal v momentě, kdy manageři Rieber & Son, v jejichž je Vitana spoluvlastnictví, česko opustili a prozíraví čeští zaměstnanci, kteří si mohli konečně sundat předepsané umělohmotné vikingské helmy, polévku, coby výraz díků za nárůst akcíí, okamžitě z trhu stáhli a mohli ji tak, v rámci domácí tradice, nahradit geniálním tahem v podobě instantní brokolicové s houstičkami.

To by samozřejmě až tak nevadilo, větší problém jsem začal, kromě absence instantního prášku se sušenou mrkví a rybím extraktem, spatřovat  v zasněně skelném pohledu, v čechách evidentně trpící přítelkyně Veroniky, která se po půl roce ve finském Rovaniemi (ano, z Rovaniemi pochází Santa Claus a jeho armáda skřítků) nedávno vrátila z půlročních studíí v norské Voldě a které se po Skandinávii až nebezpečně a viditelně stýskalo s tím, že se na sever musíme, děj se co děj, co nevidět vrátit. S tím jsem samozřejmě s mírným návalem paniky, způsobeným reálnou vidinou přiblížení se akci, o které člověk roky sní, nemohl hrdinně nesouhlasit. V ten moment jsem si snažil uvědomit, jak se to vlastně má s polárním dnem a nocí, zda-li jsou v Norsku sobi anebo losi, jak je to s medvědy, vlky, obřím hmyzem a tak vůbec.

Můj problém je ten, že se před návštěvou kina, abych nepřišel o moment překvapení, povětšinou nekoukám na trailery, takže jsem měl o Norsku jen všeobecné a  povrchní informace, načerpané ze snímku Ronja dcera loupežníka, Vikinga Vika, skečů Monty Pythonova létajícího cirkusu a z vynikajícího knižního průvodce, kterého jsem zkonfiskoval dědovi, který návštěvu norského království, stejně jako já, odkládal tak dlouho, až na něj hádám, dočista zapoměl.

Pokračování příště: Letiště, Sandefjord Torp, Oslo, Bergen.


22. 10. 2010

Dramatický úvod

Je tomu už dobrých pět let, kdy jsem se zcela dobrovolně a plný odhodlání, rozhodl publikovat svůj vůbec první blogerský příspěvek, za kterým by následovaly další a další, vskutku šokující postřehy ze sfér, které mě buďto fascinují, přivádí nejen v čechách k údivu, rozčilují, anebo na malý moment v každodenním shonu donutí zastavit se a následně se o ně přesně v duchu doby, alespoň virtuálně, s naivní iluzí, že by se našel někdo, koho by to mohlo snad i nedejbože zajímat, podělit. Vše jsem měl samozřejmě do detailu promyšlené a se zápalem budoucího publicisty, jsem se se zarputilým výrazem pustil do prvního souvětí, abych ho následně nesčetněkrát přepsal, protože jsem měl na paměti klasickou poučku o knihách, které musí zaujmout hned prvním odstavcem, jinak automaticky končí v propadlišti dějin a hlavně jsem si nemohl nevzpomenout na pateticky překombinované, nudné úvody blogerů, plné pseudointelektuálně dlouhatánských úvodních souvětí, ve kterých se čtenář okamžitě ztrácí a říká si, jestli to má vlastně jak bloger, tak i on sám, coby čtenář vůbec zapotřebí. Něco takového bych přece nedopustil a rozhodl se radikálně jednat. Vše jsem s pocitem zadostiučinění smazal, blog poslal ke všem čertům a šel si se spikleneckým výrazem, jak jsem nad ním nakonec vyzrál, zapálit.

Pět let  uběhlo jako voda, nabyl jsem přesvědčení, že napodruhé blog nezvítězí nade mnou, ale s naprostou lhostejností, stejně jako nad zapomenutou diakritikou, zvítězím já nad ním. Spravedlnosti musí být učiněno zadost a proto nemilosrdně odesílám první text ještě dřív, než mi vystydne kafe, opustí mě dvě id, která blog, jak jsem zjistil, sledují, aniž by prozatím cokoliv obsahoval a než se opětovně rozhodnu svoje monology a postřehy vyměnit za s obsesivně kompulzivní poruchou tykající si kondenzované statusy na facebooku a twitteru. To by tak hrálo!