Norsko 2010 - část první

Zimomřivá kolegyně, říkejme jí třeba Dáša, která má ve zvyku přitápět si v kanceláři i během léta za pomocí klimatizace na obligátních třicet stupňů, na mě vrhla svůj k dokonalosti vypilovaný pohled číslo 37, značící směsici nepochopení, soucitu, lítosti a přesvědčení, že jsem se podle jejích měřítek musel už definitivně zbláznit. „Je skoro léto Dášo, jedu na dovolenou do Norska a ne imaginárním strojem času ke Stalingradu“ zabrblal jsem, načež se demonstrativně ještě jednou významně otřásla zimou a nakopla topení, které se do debaty, díky dávno ukončené topné sezóně, odmítalo aktivněji zapojit.

Norsko mě vždycky fascinovalo, podvědomě přitahovalo a postupem času se dostávalo do kategorie míst, o kterých vím, že o nich budu jen snít, aniž bych je skutečně vůbec kdy navštívil. Dokonce jsem se přistihl u toho, že mi ke štěstí stačí trollování v diskusních skupinách, ranní návraty z hospody simulující polární den a instantní norská rybí polévka, která se díky dočasnému managementu Vitany, objevila na českém trhu. Problém samozřejmě nastal v momentě, kdy manageři Rieber & Son, v jejichž je Vitana spoluvlastnictví, česko opustili a prozíraví čeští zaměstnanci, kteří si mohli konečně sundat předepsané umělohmotné vikingské helmy, polévku, coby výraz díků za nárůst akcíí, okamžitě z trhu stáhli a mohli ji tak, v rámci domácí tradice, nahradit geniálním tahem v podobě instantní brokolicové s houstičkami.

To by samozřejmě až tak nevadilo, větší problém jsem začal, kromě absence instantního prášku se sušenou mrkví a rybím extraktem, spatřovat  v zasněně skelném pohledu, v čechách evidentně trpící přítelkyně Veroniky, která se po půl roce ve finském Rovaniemi (ano, z Rovaniemi pochází Santa Claus a jeho armáda skřítků) nedávno vrátila z půlročních studíí v norské Voldě a které se po Skandinávii až nebezpečně a viditelně stýskalo s tím, že se na sever musíme, děj se co děj, co nevidět vrátit. S tím jsem samozřejmě s mírným návalem paniky, způsobeným reálnou vidinou přiblížení se akci, o které člověk roky sní, nemohl hrdinně nesouhlasit. V ten moment jsem si snažil uvědomit, jak se to vlastně má s polárním dnem a nocí, zda-li jsou v Norsku sobi anebo losi, jak je to s medvědy, vlky, obřím hmyzem a tak vůbec.

Můj problém je ten, že se před návštěvou kina, abych nepřišel o moment překvapení, povětšinou nekoukám na trailery, takže jsem měl o Norsku jen všeobecné a  povrchní informace, načerpané ze snímku Ronja dcera loupežníka, Vikinga Vika, skečů Monty Pythonova létajícího cirkusu a z vynikajícího knižního průvodce, kterého jsem zkonfiskoval dědovi, který návštěvu norského království, stejně jako já, odkládal tak dlouho, až na něj hádám, dočista zapoměl.

Pokračování příště: Letiště, Sandefjord Torp, Oslo, Bergen.