Dramatický úvod

Je tomu už dobrých pět let, kdy jsem se zcela dobrovolně a plný odhodlání, rozhodl publikovat svůj vůbec první blogerský příspěvek, za kterým by následovaly další a další, vskutku šokující postřehy ze sfér, které mě buďto fascinují, přivádí nejen v čechách k údivu, rozčilují, anebo na malý moment v každodenním shonu donutí zastavit se a následně se o ně přesně v duchu doby, alespoň virtuálně, s naivní iluzí, že by se našel někdo, koho by to mohlo snad i nedejbože zajímat, podělit. Vše jsem měl samozřejmě do detailu promyšlené a se zápalem budoucího publicisty, jsem se se zarputilým výrazem pustil do prvního souvětí, abych ho následně nesčetněkrát přepsal, protože jsem měl na paměti klasickou poučku o knihách, které musí zaujmout hned prvním odstavcem, jinak automaticky končí v propadlišti dějin a hlavně jsem si nemohl nevzpomenout na pateticky překombinované, nudné úvody blogerů, plné pseudointelektuálně dlouhatánských úvodních souvětí, ve kterých se čtenář okamžitě ztrácí a říká si, jestli to má vlastně jak bloger, tak i on sám, coby čtenář vůbec zapotřebí. Něco takového bych přece nedopustil a rozhodl se radikálně jednat. Vše jsem s pocitem zadostiučinění smazal, blog poslal ke všem čertům a šel si se spikleneckým výrazem, jak jsem nad ním nakonec vyzrál, zapálit.

Pět let  uběhlo jako voda, nabyl jsem přesvědčení, že napodruhé blog nezvítězí nade mnou, ale s naprostou lhostejností, stejně jako nad zapomenutou diakritikou, zvítězím já nad ním. Spravedlnosti musí být učiněno zadost a proto nemilosrdně odesílám první text ještě dřív, než mi vystydne kafe, opustí mě dvě id, která blog, jak jsem zjistil, sledují, aniž by prozatím cokoliv obsahoval a než se opětovně rozhodnu svoje monology a postřehy vyměnit za s obsesivně kompulzivní poruchou tykající si kondenzované statusy na facebooku a twitteru. To by tak hrálo!